Zaujal mne zajímavý článek pod názvem "Komentář: Palestinismus jakožto nové náboženství", jehož autem je Martin C. Putna. Článek vyšel na webu Seznam Zprávy dne 9. 6. 2025, klikněte si na odkaz. Pohled na izraelsko-palestinský konflikt z pera Martina Putny se tváří jako vyvážený a intelektuálně poctivý pokus o nalezení "rozumného středu". Při pozorném čtení však vyvstává obraz, který ve skutečnosti zpochybňuje legitimitu palestinské národní identity a marginalizuje hlas těch, kteří upozorňují a kritizují fašisticky orientovanou izraelskou vládu. Ta vede genocidní válku a odvádí pozornost od reálných příčin a důsledků dlouhodobé okupace, včetně etnického a kulturního vymazávání Palestiny.

Putnův „palestinismus“ je precizně vykonstruovaný pokus, jak ztotožnit čtenáře s Putnovou mesianistickou koncepcí Palestinců. Jeho teze zní, že Palestinci se považují za vyvolený národ. To prý není správně, protože Izrael je vyvolený národ. Pod záminkou židovského utrpení, které je jediné, výlučné a nejvyšší, usiluje přepsat palestinskou teologii na tzv. „palestinismus“. Putna se dopouští ideologické manipulace. Jeho teze tvrdí, že Palestinci si nárokují roli „vyvoleného národa“, čímž se údajně dopouštějí téhož, co druzí kritizují na sionismu.

Putnova koncepce „palestinismu“ je zásadně problematická v tom, že zamezuje spravedlivému řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Při střetu dvou mesianistických ideologií totiž nemůže dojít ani k žádnému dialogu. Každá strana v tomto schématu totiž tvrdí, že vše je už dávno vyřešeno. Putnova koncepce „palestinismu“ je ukázkový příklad intelektuální anestézie.
Genocidní konflikt je pečlivě zabalen do akademického jazyka protkaného s historickými polopravdami, jejíž výsledkem je odlidštění palestinského příběhu.

Takový obraz Palestinců, jakožto zaslepený kult posedlý mesianismem, však zkresluje a předem zamezuje úsilí palestinských teologů, jako je Naim Ateek, jehož základním étosem není výlučnost, ale hledání spravedlnosti skrze lidskou důstojnost, nenásilí a rovnost všech před Bohem. Jádrem Ateekovy teologie je usmíření a spravedlnost skrze dialog a rovnost. Je dobré si prozíravě otevřít při čtení Putnova eseje alespoň Wikipedii a podívat se na náčrt o Ateekovy teologie. Jejím cílem je spravedlnost a usmíření. Pak nelze věřit Putnově palestinské teologii, která je prý zrcadlovým obrazem sionismu.

Autentický život v kontextu palestinského utrpení

Představme alespoň základní ideje Attekovy teologie, která nevyrůstá z touhy po moci dané dogmatem o vyvoleném národě. A co je dnes mnohem důležitější, jeho teologie načrtává řešení k izraelsko- palestinskému konfliktu. Palestinský teolog Naim Ateek usiluje o to, nalézt v Bibli autentické Boží slovo, které vede k osvobození, obnovuje lidskou důstojnost a vede ke spravedlnosti. Nejde mu přitom jen o teoretický výklad, ale o hluboce existenciální zkušenost – Boží slovo má člověka zasáhnout jako šíp, který proniká tělem i duší. Takové čtení Bible otevírá prostor pro pravdivý život: očišťuje mysl od nenávisti a lži a přivádí člověka k hlubšímu pochopení Boží lásky. Otevírá prostor přijmout druhého v celém jeho bytí. Z této pravdy vyrůstá lidská důstojnost – a s ní i práva, která jsou Palestincům po desetiletí upírána. Jako palestinský křesťan a člen anglikánské církve, vnímá Ateek každodenní realitu izraelské okupace, ztráty domova a důstojnosti. Proto čte Bibli z perspektivy těch, kdo jsou na okraji, vyloučení a utlačovaní, Věří tomu, že Boží slovo je vždy také slovem naděje pro slabé.

Bůh jako partner v dialogu

Středem Ateekovy teologie je vztah s Bohem jako rovnocenným partnerem v dialogu. Bůh není mocenský nástroj, který má sloužit k dosažení osobních cílů a nelibuje si v dominanci nebo výlučnosti. Podle Atteka směřuje celé biblické poselství k rovnosti mezi národy. Ta je postavená na důstojnosti každého člověka stvořeného k Božímu obrazu. Vrcholem této vize je život a poselství Ježíše Krista. Jeho poselství boří bariéry mezi národy a vyzývá k radikálnímu usmíření. Ateek upozorňuje na zneužívání Bible k politickým účelům, především v rámci náboženského (židovského i křesťanského) sionismu. Rozlišuje mezi autentickými a neautentickými biblickými texty. Autentické biblické texty jsou podle Ateeka dialogem mezi dvěma národy. Ukazují, že je možné žít ve vzájemné rovnoprávnosti, na základě toho, že každý člověk je stvořen k obrazu Boží podstaty. Tento mír zjevuje Ježíš svým životem.

Většina tradičních výkladů dodnes chápe celek Bible jako knihu přímo inspirovanou Bohem. Ateek navrhuje novou hermeneutiku, která rozlišuje mezi texty, jež zjevují Boží lásku a spravedlnost, a texty, které tuto podstatu zakrývají historickým nánosy nebo ideologickými nároky. V tomto kontextu se Ateek kriticky zabývá knihami Jozue, Soudců, Samuelovými a Královskými. Ukazuje, jak se v nich původní Boží obraz postupně deformuje ve prospěch nacionalistického přístupu, zejména tam, kde se ztrácí rovnost v vztahu s Bohem. Tyto výklady podporují víru v židovskou výlučnost jako "vyvoleného národa", přičemž palestinský člověk se stává obětí této teologicky ospravedlněné agrese.

Ateek kritizuje i knihy Makabejské a současné nacionalistické sionistické hnutí jako příklady této nebezpečné ideologie. Podle něj jsou některé výklady Starého zákona – například knih Jozue, Soudců, Samuelových či Královských – používány k ospravedlnění násilí a územního rozšiřování ve jménu Božího příkazu. Tyto texty jsou často chápány jako potvrzení výlučného nároku židovského národa na zemi a identitu „vyvoleného lidu“. Palestinci jsou v tomto výlučném pohledu považováni za cizince, kteří nemají právo na stejnou důstojnost. Výsledkem tohoto obrazu je Palestinec jako běženec bez domova, který je nucený utíkat z jednoho uprchlického tábora do druhého před násilím, tanky a bombami.

Ateek zdůrazňuje, že i když tyto texty mají svou historickou hodnotu a význam pro židovskou identitu – zvláště po tragédii holokaustu – nelze je interpretovat jako nadčasové ospravedlnění násilí. Texty, které mluví o genocidě, vyhlazení celých národů nebo trestání dětí za viny otců jsou podle něj v rozporu s Božím charakterem, který se plně zjevuje v Ježíši Kristu. Ateekovi jde především o to, jak lze skutečně poznat Boha a jak žít. Bůh ve své universálnosti je Bohem lásky – a vztah s ním je vztahem rovného s rovným. Texty, které razí cestu násilí, vraždění a vyhlazení druhého národa, nelze chápat jako autentické zjevení Boží podstaty. Patří sem například příběh dobytí Jericha, zlořečení a zabití dětí v 2 Král 2,23–24, nebo texty o vyhlazení památky na Amáleka.

Od kříže k životu v pokoji, rovnosti a usmíření

Ateek ukazuje, že nacionalistické výklady náboženství, založené na vyvolenosti, odporují Božímu záměru míru a rovnosti. Zvláště nebezpečné jsou podle něj případy, kdy se náboženství spojí s politickou mocí,. Toto tragické spojení produkuje ideologie, které brání míru uznání rovnoprávnosti druhého a ospravedlňují útlak. Palestinský teolog kritizuje nejen náboženský sionismus s genocidálními tendencemi, ale i současnou izraelskou politiku, která systematicky porušuje práva Palestinců na své území a stát Palestina. Tento způsob teologického uvažování, který se převádí do myšlení a každodenního života, podle Ateeka vrcholí v realitě, kterou dnes nazývá svět genocidou palestinského lidu. 

Ateek nabízí angažovanou teologii „od kříže“, která čte Bibli z perspektivy těch, kdo trpí. Proto v teologii hledá Boží hlas volající po spravedlnosti, ne po pomstě. Stojí na straně utlačovaných, rovnosti, života a nenásilí. Vyzývá k pokoji a usmíření – jehož předpokladem je ovšem spravedlivé uspořádání vztahů, nikoli k nenávisti. Ateekova vize je vizí rovnosti, dialogu a společné důstojnosti. Nezastírá složitost reality ani historickou bolest židovského národa. Věří, že pravé Boží slovo nesmí být nikdy nástrojem útlaku. Místo toho má vést k setkání, kde se všichni mohou sejít jako rovní a žít vedle sebe jako rovnoprávní občané.

Zdroj: Naim Ateek: Justice, only Justice. A Palestinian Theology of Liberation. Maryknoll: Orbis Books, 1989.